DOMŮ| VANDR.hu.cz - Evropa - Černá Hora - Durmitor a Bjelasica | DOMŮ |
Do černohorského městečka Pljevlja se sjede klikatou silnicí mezi zelenými kopečky, kolem velkého lomu. Město je známé především mešitou paši Gazi Huseina s nejvyšším minaretem na Balkáně. Jinak se tu dá posedět v hospůdce s lahví dobrého Nikšička.
Durmitor je centrálním pohořím Černé Hory, je tvořen skalnatými zvrásněnými horami, zelenými plošinami s říčkami, loukami a kytičkami, tyrkysovými jezery; najde se tu i ledová jeskyně a pár salaší. Východiskem do Durmitoru je městečko Žabljak poblíž Črneho jezera. Pohořím vedou dobře značené stezky (MAPA ke stažení). My jsme začali ve vesničce Komarnica ležící u ústí kaňonu stejnojmenné řeky.
Po stezce jsme z Komarnice stoupali lesem podél řeky s vodopády, někdy jsme vyšli na dlouhou plošinu obklopenou skálami, pak zase kaňonem řeky dál a výš, až jsme definitivně les opustili a po planině Dobri do jsme došli k salaším a tábořišti Ivan glavica u pramene Šarban. Paní nám hned prodala čerstvě nadojené mléko a správně nasolený sýr.
Minuli jsme rozcestník u silnice a připojili jsme se na značku, která nás dovedla vzhůru do skalnatého sedla Škrčko ždrijelo (2114 m n.m.). Vychutnali jsme si výhled na zvrásněný nejvyšší hřeben Durmitoru a pak jsme sestoupili přímo pod něj do jeskyně, kde jsme si odložili a nalehko jsme šplhali do sedla Samar. Kolem strmé stezky kvetly žluté lilie, upolíny, modré hořce a šafrány...
Ze sedla Samar jsme sešli k jezeru Zeleni vir (u něj je i studánka) a odtud jsme si vystoupali skalní stezkou až na nejvyšší vrchol Durmitoru Bobotov kuk (2523 m n.m.) s krásným výhledem. Blížící se bouřka nás donutila rychle ustoupit zpátky k jezeru, kde jsme zmokli a hned jsme se taky v jezeře vykoupali.
Přes sedlo Samar jsme se vrátili do jeskyně pro baťohy a seběhli jsme ještě kousek níž k jezerům Škrčka (jedno je velké a druhé malé, o kousek výš). Zde stojí turistická chata s možností přenocování (5E/osobu). Venku se dá spát za 3E/stan a navíc se zde platí 2,5E/osobu.
Škrčko jezero jsme obešli a vystoupali jsme prudký kopec na Planinicu (2330 m n.m.), opět s pěkným rozhledem. Dá se odtud rovnou sejít do Žabljaku, ale my jsme zamířili suťovitým a kamenitým traverzem směrem k hlavnímu hřebeni do sedla Velika Struga (2274 m n.m.).
Zde jsme opět našli značku a po ní jsme chvíli scházeli údolím a pak zase stoupali pod horu Obla Glava, kde se nachází ledová jeskyně (Ledena pečine). Po sněhových schůdkách jsme sešli dolů podívat se na les ledových krápníků. Pak už nás čekal jen dlouhý značený sestup do údolí Katun Lokvice s jezerem, pramenem a několika salašemi. Večer jsme si udělali procházku do soutěsky Brojišta pro trochu dříví na ohýnek.
Poslední den patřil medvědům :-) Od salaší Katun Lokvice jsme prudce vystoupali po značené stezce až do sedla Velika previja (2145 m n.m.). Odtud jsme se pak po skalnatém hřebeni vyškrábali na Južný vrh Veliki Meded (2285 m n.m.). Kvalitní vichr s námi pořádně mával. Po hřebínku jsme pak pokračovali na Severni vrh (2287 m n.m.) a dál na Malého Mededa, odkud bylo vidět i Črno jezero.
Potom následoval už jen dlouhý sestup - nejprve přes Strugu, velice prudký, pak už mírný, klečí, loukami, lesy. Odpoledne jsme konečně dorazili k Črnemu jezeru. Nejdřív v hospodě jedno točené Nikšičko, pak koupání v úžasně zeleném a teplém Črném jezeře, další Nikšičko... nakonec jsme se dopotáceli do kempu Ivan Do (před Žabljakem). V noci se mi nastěhoval do spacáku místní pejsek a pěkně hřál.
Ráno jsme měli hody ve vesnici Žabljak (masový burek, cukrovinky, ovoce...) a pak nás bus odvezl až pod vrch Čurovac. Odtud jsme se nejřív koukli do hlubokého kaňonu Tary, který je nejhlubší v Evropě (až 1300 m hluboký). Pak jsme se tam pěšky po dlouhé a nekonečně klikaté a nudné cestě vydali. Kolem salaší v kaňonu jsme pak prošli až přímo k řece Tara. Byla nádherně modrozelená a pěkně studená. Vykoupali jsme se, někteří dokonce skákali do řeky z visutého dřevěného mostu.
Zpátky nahoru jsme se vraceli stejnou cestou, ale pořádně jsme práskli do bot, takže na nudu nebyl čas a za chvíli jsme byli po kvalitním sportovním výkonu zpátky u busu, který nás dovezl zpátky do Žabljaku a do kempu Ivan Do.
Bjelasica je malebná skupina zelených kopečků s kytičkovými loukami, mnoha salašemi, ovečkami, krávami a koni. Východiskem na Bjelasicu je Biogradské jezero. Vedou tu značené i neznačené dobře schůdné stezky (MAPA ke stažení).
Ze Žabljaku jsme odjeli busem proti proudu řeky Tary, nádhernou krajinou s dravou řekou v kaňonu. Autobus nás vyklopil u Biogradského jezera, které nás samozřejmě zlákalo ke koupání.
Potom jsme vzali bágly a začali stoupat pohodovou cestou, lesem a loukami, na hřeben Bjelasice (NP Biogradska gora). Minuli jsme pár salaší a chvíli jsme šli po kopečkovitém hřebeni. Nakonec jsme sestoupili k Šiško jezeru (1680 m n.m.). Bylo teplé a dost zarostlé, ale koupat se v něm dalo. U jezera je pramen a taky pár salaší s výborným sýrem. Pasou se tu krávy, ovečky, kozy i koně.
Od Šiška jezera jsme šli údolím s mnoha salašemi a pak vzhůru na hlavní hřeben. Vyběhli jsme si na Crnu glavu (2139 m n.m.) - pěkné výhledy. Potom jsme přešli k vysílači pod vrchol Zekovy glavy a nakonec jsme se vydali po cestě dolů, cestou jsme ještě nakoupili v salaších sýr, a došli jsme ke ski centru Jezerine k našemu busu. Ohýnek, pivko a zpívání bylo už samozřejmostí.
Z Bjelasice jsme odjeli busem do Kolašinu a pak dál, přes hory až ke klášteru Morača. Klášter je pěkně upravený, všude spousta kytiček... Zato pod ním je u řeky šílené smetiště, kterým se musí člověk probojovat, aby se dostal ke 40metrovému vodopádu.
Od klášteru jsme sjeli nádherným kaňonem Morači do Podgorici. Obdivovala jsem černohorskou železnici, která je důsledně vedena podél kaňonu, samý tunel a most. Podgoricu jsme projeli až k moři a po pobřeží jsme přes Budvu dojeli do kempu u pláží Jaz. Azurové moře byla příležitost k pořádnému vyblbnutí se.
Navečer jsme se svezli do blízkého Kotoru na prohlídku města pod ochranou UNESCa. Přístav leží na konci boky kotorské, největšího jadranského fjordu (25 km). Je to krásné starobylé město se 3 vchody, s řadou zachovalých památek, s kamennými dlážděnými ulicemi a náměstími. Nejlepší pohled na celou boku kotorskou je z pevnosti, která se tyčí ve výšce nad městem. Vystoupali jsme tam a pod námi svítil večerní Kotor. Kousek pod pevností jsme oblehli zralou moruši a spásli jsme její šťavnaté plody. Dole jsme se ještě prošli uličkami starého města a busem jsme se vrátili do kempu, který pak v noci zcela vytopila ukrutná bouřka.
Durmitor a Bjelasica - zájezdy CK Alpina - hory a turistika
NAHORU