DOMŮ| VANDR.hu.cz - Evropa - Zakarpatská Ukrajina - Ukrajina v zimě-Svidovecká polonina | DOMŮ |
V pátek, 4. února večer v Brně vládne pohodová nálada - zkoušíme sestavit lavinovou sondu, kterou jsme byli vybaveni. Je příjemné teplo, kolem nuly, Jirka přibíhá k autobusu jen v tričku a přitom je úplně zpocený! Naložíme se do busu a vyrážíme nabrat další účastníky v Olomouci a ve Valmezu a pak už hurá na východ. Majklův autobus je vybaven účinnou klimatizací fungující na principu proudění venkovního vzduchu do busu spárami mezi okýnky. Teplota venku přes noc značně klesla, takže noc byla jakousi otužovací přípravou na nadcházející týden. Ráno stojíme na slovensko-ukrajinské hranici, je -14°C. Jsme vpuštěni na Ukrajinu a frčíme přes Užhorod a Mukačevo dál na východ. Údolím Tisy, až do Jasině. Tam vyskákalo 7 členů naší expedice se svými bágly, běžkami a sněžnicemi a bus s ostatníma jsme od té doby týden neviděli.
Skupinka nahodila bágly na záda, obula běžky a po zasněžené silnici jsme se courali pryč z Jasini, zatímco Sluníčko právě zapadalo za okolní hory. Jasiňa skončila, začala další táhlá vesnice - Čorna Tisa. Míjeli jsme domečky podél silnice a když už se setmělo, zakotvili jsme v baru. Jídlo tam nevedli, zato dostatek vodky a piva a taky hezky rozpálenou pec, to nám bohatě stačilo. Seznamovací večírek se slibně rozjel, takže pak nikomu nevadilo postavit si na kopci do sněhu stan a spokojeně spát až do rána, mráz nás netrápil.
Ráno jsme sbalili zmrzlou výbavu a ačkoliv na jasně modré obloze krásně svítilo Slunce, radši jsme zapadli ještě na ohřátí do baru. Ptali jsme se na teplotu v noci, jednotlivé údaje se lišily od -25 do -30°C.
Před polednem jsme se konečně vydali dál. Na běžkách jsme prošli celou dlouhatánskou vesnicí až ke konečné bráně do hor. Tam jsme potkali správce lesů, poradil nám cestu, ujistil nás, že vlci letos nejsou, pouze "adin medvěd", ukázal nám pramen s příjemně teplou vodou (teda v porovnání s okolním mrazem). A moc se mu líbily naše sněžnice - "lapky samorobne". Prošli jsme bránou a vydali se údolím vstříc horám.
Po zasněžené, ale vyježděné cestě jsme pokračovali údolím až do večera, když jsme dorazili k několika salaším a jakémusi opuštěnému ubytovacímu zařízení. Nebylo co řešit, vlezli jsme dovnitř a našli jednu místnost s funkčními kamínky, která jsme v jednu chvíli roztopili tak, že v místnosti bylo jen slabě pod nulou! Po teplé večeři jsme si zahráli několik her proti trudnomyslnosti, pak jsme zalezli do spacáčků.
Další den konečně opouštíme vyjetou cestu a vydáváme se do neprošlapaného terénu. Běžky byly od této chvíle už natrvalo upevněny na baťoh, na boty jsme poprvé obuli sněžnice. Ťapali jsme hlubokým sněhem podél říčky. V zastíněném údolí se držela zima. Asi po hodině cesty se najednou nedalo jít dál, mírně jsme kufrovali, takže jsme se vrátili kusanec zpátky a vydali jsme se z údolí vzhůru lesním průsekem. Vytrvale jsme stoupali vzhůru a Sluníčko hezky hřálo. Odpoledne jsme konečně vylezli na hřeben, nad lesy, odměnou je krásný výhled na okolní panorama hor. Každý máme jen malou termosku čaje, to v nás hned zasyčí a dál už trpíme žízní.
Stoupáme ještě kus výš na nádhernou plošinku, jako stvořenou k táboření. Ve večerním Sluníčku stavíme stany, sbíráme suché větve a večer pak trávíme u ohýnku a vaříme další a další litry vody, abysme dohnali pitný režim. Ohýnek se nám propadá níž a níž a když už hoří v kráteru půldruhýho metru pod náma a přestává hřát, radši zalejzáme do stanů. Tu noc mi pořádně mrzly nohy a nebyla jsem sama...
Další den nás ráno tahá Sluníčko ze stanů, nádhera, tak to balíme a vyrážíme dál. Poslednich par výškových metrů a stojíme na jednom z bezejmenných vrcholů Svidovecké poloniny o výšce kolem 1700 m n.m. (snad to byl kopec Ungarijska?). Sníh je tady vyfoukany a "zfirnovatělý", takže se dá docela obstojně šlapat v botách. Fotíme bílé kopečky, modrou oblohu, vlčí stopy ve sněhu... Trpíme zase žízní a trmácíme se dál po hřebeni až k obrovskému rozcestníku, ze kterého se nakonec vyklubal pravoslavný kříž. Za dalším kopečkem jsme zamířili do údolí. Den pokročil a vidina dnešního dosažení vesnice se začala nenápadně rozplývat. Nasadila jsem na chvilku běžky a hned jsem v hlubokém sněhu urvala vázání. Sešli jsme na úroveň lesa a zamířili k salaši. Byla rozpadlá, plná sněhu, ale nefoukalo do ní. Za chvíli už tam stály tři stany, v ešusu se rozehříval další a další sníh k uhasení nekonečné žízně a u vchodu zaplápolal ohýnek. Naplnili jsme svoje žaludky, rozmrazili nohy a zalezli spát.
Ráno není Rosťa fit - omrzla mu špička palce u nohy. Takže výjimčně nikoho po ránu neprudí. Obouváme sněžnice na boty a vzhůru dolů! Zpočátku jasná cesta do údolí najednou končí, tak sjedeme takový lehce lavinový průsek lesem a jsme dole natotata. Podél říčky už stojí více chaloupek a za pár kilometrů už oficiálně začíná vesnice Lopuchov. Dřevěné zdobené chaloupky, jejichž stěny jsou na zimu obloženy naštípaným dřívím, děti stojící na dvou prkýnkách, která mají gumou připevněná k holínkám, místo hůlek dvě větve; jiné děti se zase prohánějí po cestě na bruslích (není divu, je kvalitně uklouzaná a my se tam taky každou chvíli složíme jak šraňky), místňáci nechápou, co nás vede k tomu, že taháme v zimě bágly po horách a mrzneme tam ve stanech, zvou nás na čaj, ale my valíme dál, protože nás čeká: HOSPODA! Cpeme do sebe vodku, salám, chleba, vodku, sýr, vodku, čokoládu, vodku, vodku...
Pak přejdeme přes most a spokojeně si to valíme dál po zasněžené silnici. Za tmy konečně dosáhneme svého cíle - vesnice Usť Čorna. Za ošklivé peníze se ubytujeme v turbáze se "sprchou", bohužel ledovější než voda v řece. K večeři dáváme boršč a pivečko Oboloň, někteří odcházejí zkusit ukrajinskou diskotéku, ostatní to balí dřív.
Ráno se radši necháme svézt autem až na konec údolí do vesnice Německá Mokrá (Konsomolsk) a odtud teprve pěšky. Přejdeme most přes řeku a údolím po zamrzlém potoce stoupáme vzhůru do sedla. Parádní rozhled do údolí s Koločavou stojí za to!
A už tam taky sestupujeme - úzkou vyšlapanou stezičkou až do vesnice a pak nekonečnou ulicí mezi domečky. V řece ženský perou prádlo, vždyť teplota se dnes vyšplhala asi na -15°C...
Pjotr Ivanovič nás zve domů na kafe, čaj, domácí klobásy a kus řeči. Je pěkně vysmátej, prej už dneska vypil kilo nebo kilo a půl vodky. Na cestu nám ještě daruje sklenici výborného nakládaného masa. Pak pokračujeme vesnicí k velké škole a pak k rekonstruované Četnické stanici, sloužící teď jako hospoda. Učitelnica Natálka nás vítá, na zahřátí dostaneme mátový čaj, na posilněnou kukuřičnou kaši s bryndzou a na dobrou náladu vodku a samozřejmě Oboloň. Povídáme si do noci s Natálkou a Valerijem, pak nás nechají přespat v hospodě na lavicích.
Všechno to začalo snídaní, na kterou nás pozval Valerij: nakrmil nás pořádnou porcí brambor s prejtem a zelím, až nám lezly oči z ďůlků, ještě že jsme to zapíjeli voňavým meduňkovým čajem. Pak nás všechny, tj. naši 7-člennou expedici nasáčkoval Valerij do svého autíčka a odvezl nás k Siněvirskému ozeru. Teď v zimě to byla jedna velká zamrzlá a zasněžená plocha. Prošli jsme se a jeli jsme zpátky. Jenže jsme se cestou zastavili v Siněviru v kolibě a samozřejmě jsme do sebe naládovali výborný šašlik. Venku dnes bylo poprvé zataženo a začalo chumelit.
Po návratu do Koločavy jsme si šli prohlídnout dřevěný kostel a stavili jsme se na zpívané bohoslužbě ve vedlejším pravoslavném kostele. Večer nám Natálka uvařila výborný boršč, abysme snad náhodou nehladověli... Další příjemný večer s povídáním, vodkou a Oboloňem.
Siněvirské ozero, největší jezero Zakarpatské Ukrajiny (rozloha přes 5ha, délka asi 500m, hloubka více než 20m) leží v nadmořské výšce 987m n. m. a je ledovcového původu. K jeho vzniku se váže pověst symbolizovaná mohutnou dřevořezbou na dvou dřevěných sloupech na břehu. Leží v přírodní rezervaci.
POVĚST O VZNIKU SINĚVIRSKÉHO JEZERA
Vir byl chudý mladík, který se zamiloval do krásné Sini, pocházející z bohaté rodiny. Její rodiče však lásce nepřáli a nechali Vira zabít. Nešťastná dívka pak na jeho hrobě v hlubokých lesích plakala tak dlouho, až z jejích slz vzniklo jezero. Ostrůvek uprostřed je mohyla Virova hrobu...
Nadešel poslední den naší ukrajinské anabáze. Ráno jsme se dlouho loučili s Natálkou a Valerijem, pak jsme objednaným autem odjeli do Chustu a odtud jsme minibusem pokračovali do Mukačeva. Poslední ukrajinské hrivny jsme utratili za pár Oboloňů, vodku, boršč a jiné dobroty a pak už přijela naše známá Karosa a my jsme odfrčeli s ostatníma domů. Žádná sranda to nebyla - neustálé chumelení, čekání na hranicích, objížďky a navíc ještě místo silnice klouzačka - Majkle, klobouk dolů.
NAHORU