DOMŮ| VANDR.hu.cz - Evropa - Zakarpatská Ukrajina - Ukrajina v zimě-Boržava | DOMŮ |
Přesun na Ukrajinu se konal už klasicky přes noc - v pátek večer jsme odjeli z Brna a v sobotu ráno už nás vykopli z autobusu v sedle mezi Volovcem a Podobovcem. Tak jsme teda připnuli sněžnice na boty, nahodili bágly na záda a začali stoupat vzhůru na poloninu. Přešli jsme sjezdovku, kterou brázdili ukrajinští borci na lyžích i snowboardech. Slunečným dnem jsme vylezli na hřeben poloniny Boržava a tam se zvedl studený vítr. Postupovali jsme dost pomalu, protože zmrzlý sníh se furt bořil. Vítr sílil a přišly mraky, takže viditelnost najednou žádná. Kousek za Velikým Vierchem jsme si proto na hřebeni vykopali zákopy a postavili stany, ačkoliv bylo dost brzo odpoledne. Nicméně brzká večeře a delší spánek nikomu nevadil.
Vítr přes noc ještě zesílil a navíc se nám rozbil zip u tropika, takže jsme měli nasněženo všude. Ráno byla obloha sice vymetená, ale vítr honil po hřebeni mraky a sníh, takže nic vidět stejně nebylo. Sbalili jsme se a zahalení do všeho možného oblečení jsme se vydali na ústup. Ignorovali jsme odbočku na Stoj a ještě kus jsme pokračovali po hřebeni a bojovali se silnými poryvy větru a namrzlou sněhovou krustou pod nohama. Pak u nás najednou přistála helikoptéra - hledali na hřebeni nějakého ztaceného člověka... Začali jsme sestupovat dolů, vítr postupně slábl a konečně jsme se ohřáli. Podél sjezdovky jsme sešli až do vesnice, kde už bylo krásně.
V Podobovci jsme využili hospodu a kvalitně jsme se tam seznámili. Nakonec jsme se nechali místníma překecat a skončili jsme v rozestavěném hotelu, kde se navíc topilo!
Na větrný hřeben Boržavy se už nikomu nechtělo, tak jsme se rozhodli pro putování po nižších kopečcích, což mělo i výhodu, že má člověk větší naději, že cestou narazí na nějakou tu vesnici s hospůdkou. Tak jsme prošli Pilipec a za vesnicí jsme nasadili lápky a vydali se na nízký hřebínek směr Mežgorje. Najednou jsme měli i psa - s úplnou samozřejmostí se k nám přidal a cestu hlubokým sněhem si náramně užíval. Tak jsme překonali pár kopečků a večer jsme našli salaš s pěkným pláckem akorát pro naše stany, v salaši jsme se večer trochu zahřáli u kamen a v noci jsme ve stanech zase znovu zmrzli. Dobře se vyspal akorát pejsek - venku na sněhu, mrazu a větru mu bylo nejlíp.
Další den jsme chodili přes kopečky do údolí, kde se vždycky krčila nějaká vesnička - pár dřevěných domečků obložených zásobou dříví na topení, koně se sáněmi, černí pejsci a lidé, co si s námi vždy chtěli povídat. Tak jsme přešli Bukovec, Potok a večer jsme zůstali ve vesnici Riečka, kde jsme dostali super ubytování ve vytápěné škole.
Dalšího dne jsme změnili směr našeho putování a obrátili jsme se na sever. Došli jsme do Kelečína, kde nám v hospodě ohřáli výborný domácí svařák a takto posilněni jsme vystoupali na hřebínek, po němž jsme celý den pak šlapali. Neměla jsem to dnes lehké - táhla jsem s sebou vlka a pěkně mě kousal. Večer jsme sešli do vesnice Nižnyj Studenij. Rosťa dnes držel bobříka mlčení, takže byl celý den nezvyklý klid, až se nám po tom žvanění začalo stýskat. Ale večer mu to skončilo a už zase hubu nezavřel. Ve vesnici jsme se docela rozjeli v hospodě a pak jsme pokračovali v nevytápěném domě u jednoho místního chlapíka, který nám tam nabídl nocleh.
Ráno jsme se vydali přes kopec do vesnice Rekiti, cestou tam pár dřevorubců kácelo stromy (na černo samozřejmě :-)) Z očí jim svítila vodka a z holínek jim čouhala sláma... Vesnička Rekiti má hned na začátku pěkný dřevěný kostelík Nikolajevski se slušnou sbírkou ikon. Sešli jsme do Liskovce, kde jsme konečně našli hospodu a večer jsme vyšli na kopec nad ní a postavili stany, zapálili ohýnek a dopili zásoby zahřívacích nápojů.
Další den jsme si lehce zakufrovali při sestupu do údolí, ale nakonec jsme se dostali do vesnice Vierchnij Studenij, kde jsme dali pivko na cestu a vyběhli jsme další kopec. Po hřebeni jsme valili směr vesnice Roztoka, ještě jedna noc ve stanech a pak už sestup do vesnice, návštěva dřevěného kostelíka a na konci vesnice návštěva malého muzea dřevěných kostelíků, kde nám hezky popovídal pán, co ty modely kostelíků vyrábí.
No a nakonec jsme se dostali na hlavní silnici, navštívili hospodu U Leva, kde jsme dali ještě boršč, pivko a klobásu na rozloučenou, a dorazili jsme do Podobovce, kde jsme se naložili do našeho autobusu a hurá domů. Jedinou buzeraci si na nás připravili slovenští celníci, ale po 3 hodinách se rozhodli nás pustit...
NAHORU